Téma týdne

"Ale mě to nezajímá!"

16. května 2015 v 13:45 | Lejdynka
Ahoj vám všem,
doufám, že si dnešního slunečného dne dne užíváte co nejlépe. :) Já mám na dnešek v plánu...

"Ale mě to nezajímá!" Tak možná zní váš výkřik či myšlenka při čtení úvodního řádku tohoto článku. Nevadí, pojďme dál. Otevírám skupinu na facebooku, která je zaměřena na čtení, knížky a vše okolo nich. Někdo se zeptá na knížku, která "tam" není příliš oblíbená a hned se dočká stejné věty - "Ale mě to nezajímá!"

Pokud zůstanu na facebooku, najedu na profil známého britského komika, který kritizuje zabíjení, respektive lovení zvířat jen pro "zábavu". Obvyklá odpověď na tyto výtky zní: "Ale mě to nezajímá!"

Schůzka s kamarádkou, začnu jí něco vyprávět a přitom vidím, jak se znudeně rozhlíží kolem sebe a vím, že v duchu si pravděpodobné také říká tuto větu. "Ale mě to nezajímá!"

Mám poněkud pocit, že to je fenomén této společnosti - nenaslouchat ostatním, hrabat si pouze na svém písečku, pro svůj vlastní prospěch. Občas mě tak napadá - a co vás, lidi, vlastně zajímá?

Věc, která nejvíce bolí a ubližuje mně, je pokdu tahle věta zazní při vysvětlování. Bavím se s rodiči, řeknu svůj názor, který je odlišný od jejich, začne hádka a než se stihnu obhájit, mávnou rukou, řeknou tu proklatou větu a odejdou. Napětí se v dalších týdnech dá krájet a samozřejmě já jsem za tu špatnou. Pokusy o omluvu se setkávají se stejně zamítavou odpovědí, protože je to přeci nezajímá!

Radu, žádost, doporučení, říkejme tomu, jak chceme, ale tohle bych vám chtěla říct (a měl to být i smysl tohoto článku): zkuste se trošku více zajímat o lidi kolem sebe, o to, co se kolem vás děje, nebuďte ke světu lhostejní.

Mějte se krásně :)

Seznam, co s sebou

1. ledna 2013 v 18:01 | Lejdynka
Ahoj,
vítám Vás v novém roce 2013. Doufám, že tento vstup se obešel bez bolehlavu :)

Co by se stalo, kdyby...

18. února 2012 v 20:29 | Lejdynka
...tohle je má oblíbená věta. Sice jí málokdy vyslovuju nahlas, ale v duchu nad tím často přemítám. Jsou to většinou takové střípky, důsledky událostí, které jsem prožila, či zpráv, které jsem se dozvěděla.
Vzhledem k tomu, že právě procházím nechvalně proslulým obdobím zvaným puberta, tak mám myšlenky typu: Co by se stalo, kdybych utekla z domova? Co by se stalo, kdybych spáchala sebevraždu? Co by se stalo, kdybych odmítla snášet neustálé ponižování od spolužáků? Co by se stalo, kdybych lidem konečně řekla, co si o nich myslím?... Těch vět je spousta. Na některé bych si přála znát odpověď na jiné radši ne.
Přála bych si mít odvahu na nějakou radikální změnu, čímž bych dostala svou odpověď. Ale na tu druhou stranu si říkám - co když si akorát rozbiju hubu? Ovšem ne nadarmo říká jedno moudré přísloví: I pád na držku je pohyb kupředu. Proto si myslím, že by nebylo špatné aspoň jednou zkusit nalézt odpověď na otázku: Co by se stalo, kdyby... I kdyby to měla být jen odpověď na otázku: Co by se stalo, kdybych psala diktát na velká a malá písmena velkými tiskacími písmeny? :-)

Ovšem když jsem četla toto téma týdne, okamžitě mě napadla slova úžasné písničky z pera pánů Uhlíře a Svěráka:
"Když radosti není dosti,
raduju se z maličkostí.
Představím si třeba kdyby
lidi žili jako ryby..."

Chcete se i vy radovat z maličkostí? Prosím:


Můj příběh

30. srpna 2011 v 10:36 | Lejdynka

Můj příběh...


Můj život... Mohla bych vám převyprávět velkou část svého života, a přesto nebudete vědět nic o tom, co cítím či jaká jsem. Ovlivňuje mě tisíc věcí, které ostatní nezaznamenávají. Měním se vlivem zážitků a zkušeností. Už nejsem stejná jako včera a zítra nebudu stejná jako dnes. Změna přichází i během dne. Jedná jediná věta dokáže zabolet tak, že dobrá nálada zmizí a přichází přesvědčení, že tohle už dál snášet nebudu. Ovšem druhý den si to říkám zase. A tak pořád dokola.

Můj příběh... je to mnoho střípků událostí, zážitků, vjemů, které tvoří mě. Často si říkám, že holt můj příběh asi neskončí happyendem, přestože bych si to moc přála. Každá radost předchází tvrdému pádu. Když je mi hrozně, brzy přijde něco, co mě srazí ještě níž. Jistě, mám v životě i světlé chvilky, jenže jen málokdy si jich dokážu opravdu vážit. Když mě něco bolí, říkám si, jak krásné to je, když to nebolí... ale když to nebolí, tak to ani nevnímám, nevnímám to štěstí, že je mi fajn. Nepozoruji to, že mám hodně věcí, které by si přáli i ostatní, vidím jen to, co mně chybí. Nejsem bezchybná, přesto to očekávám od druhých. Zním sobecky? Možná jsem sobec, ale kdo v dnešní době není? Vím, že nejsem fér, ale jsem jaká jsem. Nejspíš je to taková kompenzace, že i když mi lidi ublíží, srazí mě na zem, tak já stejně vstanu a s úsměvem jim pomůžu, přestože vím, že jakmile to udělám, ocitnu se na zemi znova.

Ne, nečekám že mě pochopíte a nečekám, že tohle někdo dočte až do konce, jen... potřebuji si v hlavě udělat pořádek...

Harry Potter

1. prosince 2010 v 20:31 | Lejdynka

Harry Potter - knížka, která mi změnila život

Až když jsem poprvé přečetla tu knížku, věděla jsem, že mě to jen tak nepustí. Musela jsem prostě přečíst i druhou a pak třetí a další, až jsem jich přečetla všech sedm. Ale to mi nestačilo, ani filmy mi nestačily. A tak jsem začala hledat na internetu. Od vyhledávání zajímavostí jsem se dostala až ke čtení povídek a pak už byl ne krůček k založení blogu a napsání první kapitoly. A tím se mi otevřel nový svět.
Takže díky paní Rowlingová, protože bez vás bych nebyla tím, čím jsem dnes ;)

Poprvé

11. září 2010 v 18:29 | Lejdynka
Ahoj vši,
takže máte tu další článeček spadjící do této rubriky:

Poprvé

Čím ja vůbec významné to slovo a jeho význam? Čím se liší jestli jdu do školy poprvé nebo jestli tam jdu po desáté? Po sté? Po tisící?
Každé poprvé je takový krok do neznáma a asi proto si ho většinou pamatujeme hodně dlouho. 
Ale ne každé poprvé je příjemné, první bolest z odřeniny, první rozchod, první špatná známka, první neúspěch v práci a spoustu dalších poprvé by mnohý z nás nejradši vymazal ze svého života.
A proč to po tisící není stejné jako to poprvé? Proč je první den ve škole paní učitelka na děti jako mílius a když tam jdou po sté, tak je z ní fůrie? Proč se rodiče tolik radují z prvního zubu, krůčku či slůvku svého dítěte? Proč po tom slavném poprvé nadchází obvykle jen nudná, šedá rutina, která už nikoho tolik nevzrušuje? Proč tolik rodičů chválí až do nebes dítě, které přinese první jedničku ze školy, ale když přinese jedničku třeba v 8. třídě, tak už ho to skoro nezajímá?  

Hromy, blesky

30. srpna 2010 v 19:31 | Lejdynka
Ahoj všichni,
tak máte tu další článek jako Téma týdne:


Bouřka. Prosté slovo a přesto ho někteří lidé nemají rádi. Já mezi ně patřím. Nemám ráda totiž, když nemůžu poslouchat hudbu z CD přehrávače, koukat se na film v TV nebo na DVD či být na PC nebo na internetu. A taky se bojím. Přestože máme hromosvod, mám strach, že blesk řachne rovnou do našeho domu.
Minule byla bouřka a taťka měl puštěnou televizi, najednou obrovský blesk, v televizi se objevil červený záblesk a rána jako z děla. To sem se bála fakt hodně.
Dřív se lidé bouřky hodně báli. Nedovedli si ji ještě úplně vysvětlit, tak si mysleli, že je to Boží varování. Ale hezky je to popsané v Divé Báře- třeba to není myšleno jako trest, ale jako ukázka Boží moci a krásy.
Ale ještě předtím byla bouřka pro lidi hodně důležitá. MNohdy otitž blesk uhodil do stromu a dal lidem OHEŇ.
Takže bouřky asi nebudou jen špatné, ne?? :-)

Bojím se

22. srpna 2010 v 17:18 | Lejdynka
Ahojky,
tak jak vidíte, tak jsem si zřídila novou rubriku Téma týdne, nevím jak často do ní budu přispívat, ale občas snad jo.


Strach


Strach je jeden za základních lidských pudů. Občas nám i zachrání život, máme strach něco udělat a nakonec zjistíme, že někdo se nebál a špatně dopadl. Někdy je ten strach i neoprávněný, ostatním třeba nepochopitelný, neznámý až neuvěřitelný.
Já třeba mám strach mluvit o tom, čeho se bojím. Mám strach, že se mi ostatní budou smát. Mám strach, že mě ostatní nepochopí.
Je spousta malých strachů, fóbií- strach z hadů, pavouků, uzavřených prostor, výšek a mnooho dalších. S těmito malými se dá celkem dobře žít. Jsou to většinou hmatatelné věci.
Ale někteří se bojí i jiných věcí- bojí se zamilovat, mají strach se s někým spřátelit- někomu se otevřít. Někdo má strach dělat chyby. 
Ale nejhorší ze všech strachů je strach ŽÍT! 
 
 

Reklama